Výlet do Radotína

Jak už to tak bývá, týden se s týdnem sešel a nám opět nastal zápasový víkend. Ale né, to bych poněkud přeskakoval, vezměme to pěkně po pořádku. Použijme imaginárního stroje času a vraťme se do doby před třemi týdny. Právě sedíme v restauraci Hradčanská, ládujeme se tatarákem a žebry, ale není to ono. V hlavě nám neustále hlodá myšlenka na zbytečně ztracené body a tak se nikdo nepouští do veselejších debat, ba i naše outrata byla tentokráte velmi hubená. Nastává konec víkendu a my se smutně loučíme před putikou. Každý z nás pevně uzavřen ve své hlavě, kde si přehrává své jednotlivé chyby a potají si slibuje, že příště už nenahraje naslepo, že to příště doběhne, že se správně postaví na standartku. Všichni tajně doufají, že se v dalších zápasech dostanou, i přes své dnešní chyby, do základní sestavy.

Ale ouha, nastává úterý 19.30, a dnešní návštěva tréninku je malá až minilmální. A ti co se zúčastnili pravděpodobně již zapomněli na svůj nedělní sebezpyt a kajícnost vzhledem ke svému minulému výkonu. Ouha, jak tohle dopadne? Čtvrtek? Beze změny. Pátek taktéž. A tak po dvou nepříliš dobře využitých týdnech přichází "první zvonění". Email s výstižným názvem ,,Začínáte mě srát" si snad ani nemusím číst. Hned vím z jakých končin přichází. Avšak první zvonění zabírá. Ne moc, ale určité zlepšení je znát. Na předturnajový trénink se již dokonce sejdou dvě kompletní pětky. Neuvěřitelné!

Avšak čím více se blíží neděle, tím více stoupá nervozita nebušických hráčů a ti se budí v noci, oroseni studeným potem při vzpomínkách na své poslední ligové vystoupení. Snad z těchto důvodů je dokonce přesunut i dnes již takřka pravidelný předturnajový věčírek u jendy, který byl až do tohoto týdne vždy pevně stanoven na sobotu. Všichni se opíjí do němoty, jen aby nemuseli čelit myšlenkám na nedělní zápasy. Jen aby se alespoň jednou vyspali v klidu. Noc se pomalu přelila do sobotního rána a my se ospale loučíme s Buzzem. Postupně se rozcházíme do svých příbytků čelit posledním několika hodinám pekelné nervozity. Prokousávám se sobotním odpolednem, lehká morální kocovina se v kombinaci s nezvladatelnou nervozitou zdá býti nepřekonatelná. Přichází večer a já nevím, kam se vrtnout. Na zítra mám sbaleno. Nebylo to těžké, neměl jsem vybaleno - jsem pověrčivý. Myslím na ostatní a doufám, že svou nervozitu zvládají lépe než já. Filmy nezabírají, už jsem si i "ostříhal" nehty. Je půlnoc, nakonec se mi po čtyřech hodinách daří usnout.

Je neděle. Přijíždíme k hale. Ptám se sám sebe ,,Sbalil jsem si dres?" Rychle přemýšlím, kde by mohl být. Je v tašce. Uf, to mě nenapadlo. Rychlou kávou v bufetu se snažím zakrýt své chvějící se ruce a současně se snažím udělat vtip na Medvěda. Daří se - je to jistota. Sleduji, jak se ostatní snaží také zakrýt svou nervozitu. Také dělají vtipy na Medvěda. Dostali jsme šatnu. Převlíkám se jako poslední,nechce se mi, bojím se neúspěchu. Hotovo. Rozcvička - navazuji na své rituály a odcházím na záchod. Zvracet. Je po rozcvičce, beru do ruky hůl. A je to - nervozita je pryč!

První zápas. První třetina. Hrajeme jako z partesu a po krátké době vedeme o tři branky. Druhá třetina. Vedeme o víc, ale začínáme si myslet, že už to stačí. Třetí třetina, sázíme se s Michalem, že Medvěd nebude mít čisté konto. Každý dáváme pade, že nebude. Láďa nás asi slyšel a nechává je skórovat. Vyhráli jsme s Michalem pade. Super! Neočekávaně okulahodícím výkonem si po třech třetinách odnášíme cenné vítězství nad předposledními křečky z vysočan 7:1.

Druhý zápas. Buldoci z Radotína jsou dnes zjevně nabuzeni. Možná je to tím, že hrají doma a neradi by si proti sobě poštvali místní rowdies. Zápas má navíc příchuť osobního souboje Nebušic a radotínského gólmana Neckáře, který se náš tým snaží před zápasem uplatit třemi pikslami papírových kapesníků. Soudě dle prvních minut utkání, doručil také alespoň po jedné piksle každému z rozhodčích, jejichž paže ukazují povětšinou jedním směrem. Po pár minutách přidáváme ke kvalitnímu držení míče první, lehce usmolenou, vstřelenou branku. Ovšem poté se naše pušky na delší čas odmlčely a i přes dobrou hru a pěkné šance, necháváme Radotínským fanouškům naději na zvrat. Ve druhé třetině se toho moc nestalo, nahoru, dolu, k nim, k nám, střela sem, střela tam. A tak i díky výbornému panu Medvědovi stále držíme hubený jednobrankový náskok. Třetí třetina. Po pár minutách si ovšem Hanz pro jednou opět nabyl ostrými, a ze zhruba půlmetrové vzdálenosti usměrňuje medunu do Neckářovy klece. Ten se jen vyčítavě ohlíží na své obránce a jen těžko odhadovat, na co právě myslí. Minuty ubíhají jako voda, a buldokům se nedaří zasunout kotouč do naší klece. Hráč s číslem 22 se dokonce pokouší i o určité slovní potyčky. Inu tonoucí, .....však to znáte. Nebušičtí však nemají důvod tomuto kašparovi dávat jedinou šanci na své vyloučení a případné oslabení. A tak se mu pouze potajmu pošklebují, čímž neúmyslně přikládají pod kotel. Jedenáctá minuta a utkání se nám komplikuje, po sérii špatných rozehrávek, zůstává volný hráč na našem malém brankovišti a s Matějovou pomocí mění skóre na 2:1. Nebušičtí však v závěru poměrně s klidem dohrávají a nehodlají připustit žádné psí překvapení.

Tak a je opět po zápasech a snad se již po třech týdnech konečně klidně vyspíme, když jsme lehce odčinili lednové zaváhání. Závěrem nezbývá než snad poděkovat všem našim věrným fandům, že se táhli až tam, kde televize hraje slovensky a že nám fandí až za hrob!! Díky!:)